Michal Prager - sebeobhájce

Web Kontaktovat společnost

Michal Prager - sebeobhájce Sebeobhájce, blogger, příležitostný vypravěč a sit-down komik

Jsem vděčný Bohu, že spojil naše životní cesty. Že nám do života seslal tolik skvělých lidi, kteří nás mají rádi a nesmí...
06/09/2026

Jsem vděčný Bohu, že spojil naše životní cesty. Že nám do života seslal tolik skvělých lidi, kteří nás mají rádi a nesmírně nám pomáhají. V těchto chvílích si člověk uvědomí, jaké má štěstí.

Děkujeme za nádherný den. Děkujeme, že jste s námi!

Miluju a maluju. Krásné heslo pro srpnový víkend.Ale protože já s válečkem v ruce působím asi jako hroch s logaritmickým...
23/07/2026

Miluju a maluju. Krásné heslo pro srpnový víkend.

Ale protože já s válečkem v ruce působím asi jako hroch s logaritmickým pravítkem, sháním ke své drahé Aničce další šikovné ruce. Stejně jako pan Lorenc ale umím udělovat odborné nevyžádané rady. To máte: penetrace, první vrstva, druhá vrstva, svačina…

Jsou-li mezi mými přáteli lidé s neukojitelnou touhou páchat dobro, budeme za jejich pomoc nesmírně vděční. Malířské dobro se bude páchat o víkendu 8.–9. srpna v našem bytě na Černém Mostě. Přijít můžete na celý den, na pár hodin nebo jen do chvíle, než zjistíte, že barva opravdu nestříká pouze na zeď.

Hladové krky nasytíme, žíznivé napojíme a případné skvrny na oblečení prohlásíme za originální umělecké dílo.

Kdo by se chtěl přidat k naší úderné malířské četě, napište mi prosím do komentáře nebo do zprávy. 🎨

Dnes jsme se s Lenkou a Kubou sešli s Aleš Juchelka a debatovali nutnost změn systému v přístupu k osobní asistenci. Za ...
15/07/2026

Dnes jsme se s Lenkou a Kubou sešli s Aleš Juchelka a debatovali nutnost změn systému v přístupu k osobní asistenci. Za Žít po svém jsme akcentovali, že situace mnoha lidí odkázaných na pomoc druhých je kritická a alespoň dílčí opatření je potřeba přijmout opravdu rychle. Jsme připraveni se podílet na hledání funkčních řešení.

Přesluhuju, no a co?51. díl – Jak jsem zařídil bezbariérovost kartáčkem na zubyMoje máma byla vždycky velká cestovatelka...
01/07/2026

Přesluhuju, no a co?
51. díl – Jak jsem zařídil bezbariérovost kartáčkem na zuby

Moje máma byla vždycky velká cestovatelka. Říká, že zážitky jí nikdo nikdy nevezme. Na to ji občas upozorňuju, ať si dává pozor na jednoho Němce. Prý se jmenuje Alzheimer. Ten už lidem odnesl ledacos.

Nicméně vášeň k cestování jsem po ní zdědil. Od první zahraniční dovolené v Bulharsku jsem si pečlivě zapisoval, kde všude jsem byl, abych se mohl vytahovat před kamarády. Striktně jsem si započítával i sebekratší překročení hranice nebo obyčejný průjezd autobusem skrze danou zemi.

Francii jsem si tak započítal už v deseti letech. Viděl jsem z ní sice jen benzínku při nočním přejezdu ze Španělska, ale pravidla byla jasná: hranice překročena, stát dobyt.

Když jste dítě na vozíku, je cestování poměrně jednoduché. Tedy jednoduché… záleží hlavně na síle, ochotě a odvaze vašeho průvodce. Proto jsem dodnes nesmírně vděčný vychovatelům v Jedli, kteří se s námi nezdráhali dobývat kdejaký hrad a zámek. Bezbariérovost tehdy často znamenala čtyři ruce, pevná záda a odvahu hraničící s husitskou výpravou.

S přibývajícím věkem a kily je však cestování stále obtížnější. Ano, zlepšují se technické vymoženosti. Elektrické vozíky už dávno nejsou jen kolečka s motorem. Poskytují i úlevu při dlouhém sezení díky nejrůznějšímu polohování. Zvedáky šetří záda přetíženým pečujícím. Speciální postele a matrace vám umožní se v klidu vyspat.

Jenže jak s tím vším cestovat?

Postupně se stáváte odkázanými na bezbariérovost, která existuje i mimo propagační fotky. Nestačí ikonka vozíčkáře na webu, úsměv recepční a věta: „Nebojte, nějak se to udělá.“ Protože „nějak“ většinou znamená záda cizích lidí, trapné improvizace a váš žaludek stažený do uzlu.

Začnete se tedy ptát úplně konkrétně: Jak široké jsou dveře? Je sprcha bez prahu? Dostanu se se zvedákem k posteli? A hlavně: jak přesně mě s elektrickým vozíkem o hmotnosti menšího nosorožce dostanete přes ty čtyři schody?

Kamarád mě takhle zval na oslavu svých padesátin do kulturáku, kde bylo deset schodů.

„Neboj, tam budou dobrovolní hasiči. My tě vyneseme,“ kasal se dobrosrdečně.

„Jasně. Nahoru mě vynesete,“ brzdil jsem jeho nadšení. „Ale pak se ožerete. A kdo mě ponese dolů? Sbor dobrovolných andělů?“

Elektrický vozík ani zvedák mou touhu po cestování nijak nebrzdily. Chtěl jsem dál cestovat se svou ženou. Platit si dovolenou asistenta pro nás bylo v té době ekonomicky nemyslitelné. Hledali jsme proto cesty, jak cestovat sami. A neobešlo se to vždycky bez problémů.

Zjistili jsme například, že informacím o bezbariérovosti se rozhodně nedá věřit automaticky.

Našli jsme si třeba hotel, který o sobě uváděl, že je bezbariérový. Na místě jsme ale zjistili, že pokoj je tak malý, že se v něm pořádně neotočíme s vozíkem. Do koupelny ani na záchod jsme se nedostali se zvedákem.

Hotel byl bezbariérový asi stejným způsobem, jako je balkon náhradou za zahradu. Technicky tam něco bylo. Prakticky vám to bylo k ničemu.

Legendární byl náš výlet do Beskyd. Předem jsme si našli hotel, který byl dokonce propagován na portálu o bezbariérovosti Beskyd. Na místě jsme se nestačili divit, jak velká fantazie může kolem slova „bezbariérový“ panovat.

V hotelu byl výtah. To znělo nadějně. Jenže po otevření dveří přišel drobný architektonický vtípek: schod do úzké chodby. Bezbariérovost tak skončila přesně ve chvíli, kdy měla začít. Bylo to jako postavit most přes řeku a poslední metr nechat pro milovníky adrenalinu.

Pokoj byl opravdu maličký a situovaný přesně směrem na frekventovanou silnici. Nepředstavujte si ale rušnou městskou třídu. Byl to hlavní tah na Žilinu, po kterém nonstop jezdily kamiony. V noci jsme tak neleželi v hotelovém pokoji, ale prakticky v bubnu pračky nastavené na program „mezinárodní doprava“.

Už jen úsměvným vyvrcholením celé dovolené byl doporučený výlet z onoho portálu. Po jednom kilometru v šíleném krpálu jsem spálil pojistku vozíku. Byl to první účastník zájezdu, který řekl: „Já končím.“

Nebyli jsme ale z těch, kdo se vzdávají. Našetřili jsme si na naši první luxusní dovolenou na Kanárských ostrovech. Poučeni předchozími zážitky jsme tentokrát všechno ověřovali do nejmenších detailů. Vybrali jsme cestovku, objednali opravdu bezbariérový hotel a bezbariérový transfer. Dopředu jsme nahlásili, s jakým vozíkem a zvedákem budeme cestovat.

Na letišti jsme všechno pečlivě zabalili. Zvedák několikrát obalili fólií, aby byl opravdu v bezpečí. Z vozíku jsme sundali, co se sundat dalo. Odpojili baterky a ovládací joystick si pro jistotu vzali do příručního zavazadla.

Let proběhl bez potíží. Sice jsem nikdy nepochopil, proč mě jako vozíčkáře usazují až na samý konec letadla. Asi aby letištní asistenti nezakrněli. Nebo aby bylo jasné, že když už evakuace, tak já budu dramaturgicky až ve finále.

Výstup na Gran Canarii proběhl ještě dobře. Čekali jsme, až nám přivezou vozík, když najednou přišel jakýsi pracovník ve žluté vestě a začal nám španělsky něco vysvětlovat. Zároveň gestikuloval směrem k letadlu. Ani jeden jsme mu nerozuměli, jen jsme nechápavě kroutili hlavami.

Vzal tedy Kláru za ruku a vlekl ji kamsi k letadlu.

Nervozita se připlazila jako had.

Po chvíli Klára přispěchala zpátky a vzala si z batohu joystick.

„Nejde jim na výšku vyndat vozík,“ uvedla mě stručně do obrazu a zase odběhla.

Snažil jsem se nepátrat nad tím, jak je možné, že dovnitř to šlo a ven ne. Po chvíli se Klára objevila i s vozíkem a mně se notně ulevilo, že jede.

Po usazení na vozík jsme se dostali do letištní haly, kde jsme se setkali s delegátkou. Ta nás hned uklidnila, že venku čeká transfer s plošinou. Už zbývalo jen počkat, až přivezou zvedák.

Ten přijel po pár minutách a první pohled na něj ve mně vyvolal děs, asi jako když Harry Potter čeká na Chloupka a místo něj přijde tříhlavá bestie.

Obalový materiál byl celý potrhaný, jako by někdo zvedák vláčel po zemi a sem tam do něj kopnul. Rychle jsme ho rozbalili a zjistili, že tlačítko na zapínání je pryč. Zůstala po něm jen černá díra.

Co teď?

Klára mě samotná neunese. Jak budeme celý týden fungovat? Stopneme si letadlo zpátky? Delegátka už znatelně ztrácela půdu pod nohama a nevěděla, co dělat.

Napadlo mě jediné. V té černé díře přece musí být nějaký spínač, který původně ovládalo tlačítko. To se tou dobou mohlo stejně dobře válet někde v Praze jako koupat v oceánu mezi delfíny.

Klára tam strčila prst a jakýsi výstupek nahmatala, ale nešel stisknout.

„Zkus něco špičatého,“ radil jsem.

První, co po otevření kufru našla, byl kartáček na zuby. Normálně nástroj dentální hygieny. V tu chvíli ale šlo o náš krizový technický tým.

Zastrčila dovnitř jeho rukojeť a po chvíli se ozvalo kouzelné „cvak“.

Zvedák ožil.

V tu chvíli jsme tomu kartáčku málem založili pomník. Měli jsme radost tak velkou, že jsme málem objali i zvedák. Asi jako když po dlouhé resuscitaci oživíte tonoucího kamaráda. Delegátka skoro začala tančit, protože pochopila, že se možná ještě dnes dostane domů.

Nasedli jsme do přistaveného vozu a o hodinu později jsme se ocitli na recepci hotelu. Po zvedáku opraveném kartáčkem už jsme si naivně mysleli, že horší disciplínu cestovního víceboje máme za sebou.

Předali jsme vouchery na ubytování a čekali na klíče od objednaného bezbariérového pokoje.

Trvalo to nestandardně dlouho.

My už jsme byli značně unavení a jen jsme si vyměnili vystrašené pohledy. Za několik minut přišla recepční a vysvětlila nám, že bezbariérový pokoj je bohužel mimo provoz a musejí nás přestěhovat do sousedního hotelu.

Byli jsme vyčerpaní a na pokraji zoufalství.

Přijel pro nás taxík s plošinou. Naložili jsme se a k našemu překvapení po necelých pěti minutách znovu zastavili a vyložili se.

Nutno říct, že nový hotel působil příjemněji a klidněji než ten původní. Během chvilky jsme byli ubytovaní a k naší obrovské úlevě byl pokoj opravdu bezbariérový.

Zbytek dovolené byl fantastický.

Byla to první dovolená all inclusive, kterou jsme zažili, takže jsme toho jak se patří využívali. Byli jsme na výletě lodí za delfíny. Plavali jsme v panoramatickém bazénu, jehož obzor se sléval s oceánem. Zkrátka jsme úplně vytěsnili úvodní strasti a vychutnali si každý okamžik.

A přesně po takových dovolených se mi v hlavě začal líhnout nápad.

Proč mě nikdo předem pořádně neinformoval?

Proč se o přístupnost musím doprošovat jako o tajné heslo do podzemního bunkru?

Proč neexistuje cestovka, která by věděla, že bezbariérovost není bonus, ale podmínka přežití dovolené?

No protože ji asi ještě nikoho nenapadlo založit.

22/06/2026

Jak konkrétně vypadá taková práce sebeobhájce? Zkusím vám to přiblížit krátkými videi a budu tomu říkat třeba

Přesluhuju, no a co? 50. díl – Jak jsem šel pro dítě přes schodyJsem rád, že předsudky vůči lidem s postižením ze společ...
14/06/2026

Přesluhuju, no a co?
50. díl – Jak jsem šel pro dítě přes schody

Jsem rád, že předsudky vůči lidem s postižením ze společnosti pomaličku mizí. Opravdu. Jenže „pomaličku“ je někdy tak pomalu, že by to předběhl i šnek po mrtvici.

Dvacet let po revoluci, v roce 2009, jsem jim čelil pořád poměrně často. Taková facka přes důstojnost bolí víc než ta fyzická. A hlavně ji cítíte ještě po mnoha letech. Nezůstane po ní modřina, kterou můžete ukázat. Zůstane jen vnitřní reflex. Začnete uhýbat. Ne jedné ruce. Celému světu.

A někdy uhýbáte tak dlouho, až postupně mizíte. Před lidmi. Před situacemi. A nakonec trochu i sami před sebou.

Na některé facky později vzpomínáte s úsměvem. Máte z nich aspoň historky do společnosti nebo výukový materiál na přednášky. Člověk musí být ekologický. Když už vám někdo hodí do života odpad, je dobré ho aspoň recyklovat na humor.

Jako když jsem jednou přišel do ordinace lékařky, kde jsem potřeboval opravit cosi na svém pozadí. Úkon vyžadoval přesun na lůžko, takže jsem si s sebou kromě manželky vzal i osobního asistenta.

„Tak co vás k nám přivádí?“ ujala se slova lékařka, aniž by odvrátila zrak od monitoru, kde patrně hledala mou anamnézu.

Vysvětlil jsem jí problém promptně a bez zbytečného studu. V určité fázi života už člověk zjistí, že stud je sice krásná společenská dekorace, ale při zdravotních potížích na zadku má asi takovou funkci jako krajkový deštníček v hurikánu.

Tu lékařka odvrátila zrak od počítače a zjistila, že se v místnosti nachází nestandardní počet osob.

„A vy jste kdo?“ tázala se udiveně a upírala zrak k osobnímu asistentovi.

„Já jsem osobní asistent,“ odpověděl se samozřejmostí mladý muž, jehož jméno si už nepamatuji. A ostatně není pro tento příběh podstatné.

„Aha. A to je co?“ kontrovala lékařka se zájmem.

Mladý muž, už lehce udivený, jí naprosto samozřejmě vysvětlil, čeho se tato profese týká a jaká je jeho úloha v tomto příběhu.

„Výborně,“ pokývla o něco spokojenější lékařka. „A vy jste kdo?“ stočila pohled k mé choti.

„No, já jsem jeho manželka,“ pravila Klára s přesvědčením, že tato informace je naprosto jasná a nebude potřeba žádných doplňujících otázek.

„Aha. Toho asistenta?“ zbavila ji iluzí lékařka.

„Ne. Tady pána,“ odpověděla Klára už s náznakem údivu.

„To si děláte legraci?“ vypadlo z lékařky bez zjevného zapojení prefrontálního kortexu.

Tento dotaz už nepadl na úrodnou půdu, kde by měl někdo chuť reagovat. Takže jsme jen tupě civěli jeden po druhém a uvažovali, jestli jsme tu správně. Případně jestli jsme se omylem neocitli v sociologickém experimentu z osmdesátých let.

Ošetření pak proběhlo v profesionálním duchu. Jen při opouštění ordinace bylo sestřičce zjevně líto, že nemohla přispět svou troškou do mlýna. Přistoupila žoviálně ke Kláře a se spikleneckým mrknutím se zeptala:

„Teď vážně. Čí jste tedy manželka?“

Na některé facky se tedy dá časem vzpomínat s úsměvem. Jiné ale bolí víc. A nezahojí se jen tak.

Nečekal jsem, že jich tolik dostanu právě v procesu, kdy jsme se chtěli v rámci adopce ujmout opuštěného dítěte.

První cesta vedla na místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Tam se nás ujala velmi milá úřednice, podle níž by s osvojením neměl být problém. Preventivně jsme se ptali i na mé postižení a ani to jí neubralo na optimismu. Vysvětlila nám celý proces a varovala nás před dlouhými čekacími dobami, abychom na to byli připravení.

Pokud bychom tedy náhodou nechtěli dítě romského původu, pronesla se skoro slyšitelnou nadějí v hlase.

My bychom třeba i chtěli. Ale byli jsme si vědomi limitů na straně našich rodin. Ano, předsudky jsou všudypřítomné. Nejsou jen na úřadech, v ordinacích a v hlavách neznámých lidí. Někdy sedí i u rodinného stolu, pijí kávu a tváří se jako starost.

Každý si přece může vybrat, do jakého těla a do jaké rodiny se narodí, že?

Další fází bylo projít přípravou na rodičovství, což obnášelo sérii několika školení a setkání s dalšími žadateli. Celé to bylo zakončeno psychologickým testem.

Zpětně mi to přijde dost paradoxní. Když si holka v sedmnácti udělá dítě na vesnické tancovačce s místním Lojzou, nepotřebuje kromě pár panáků nic. Když ale chcete vědomě poskytnout milující rodinu opuštěnému robátku, musíte projít křížovým výslechem, psychotesty a výplachem tělních dutin.

Odpusťte mi trochu té demagogie. Občas si ji zasloužím. A občas si ji zaslouží systém.

První školení probíhala v kojeneckém ústavu v Krči. S jakousi sociální pracovnicí jsem předem ověřoval, zda jsou prostory bezbariérové. Byl jsem ujištěn, že stoprocentně ano.

Bez stresu jsme se tedy s ženou vydali na první ze dvoudenních setkání.

Po výstupu z auta jsme se zastavili před prvním schodištěm hned u vstupu.

Taková malá architektonická poznámka pod čarou. Jenže když sedíte na elektrickém vozíku, poznámka pod čarou má najednou podobu betonové zdi.

Poslal jsem ženu, ať se jde zeptat na nějaký zadní bezbariérový vstup. Vždyť mě o něm přece ujistila sociální pracovnice.

Po několika minutách se Klára vrátila s tím, že toto je prý jediný vstup. Přiběhla s ní jakási zdejší vyděšená paní a pronášela mou nejoblíbenější větu:

„To nějak zvládneme!“

Tu jsem se jí snažil se saturninovským klidem a důrazem osvětlit, že s mechanickým vozíkem by jistě tato bariéra byla zvládnutelná, leč já se pohybuji žel na vozíku elektrickém, který svou vahou a rozměry není kompatibilní se zvládáním historických schodišť. A právě proto jsem tuto informaci předem ověřoval, abych předešel situaci, která se při tomto materiálně-technickém vybavení jeví jako nezvládnutelná.

„Eeeehhhmmm,“ zněla odpověď dotyčné paní.

Její vyděšenost se transformovala do zjevné apatie a rázem vypadala, že by s chutí vstoupila do NASA a opustila tuto planetu.

Klára je však žena činu. Napadlo ji, že nedaleko přece sídlí můj zaměstnavatel, Asistence, kde jsou mechanické vozíky. Ona si tedy jeden dojede půjčit a prosí paní, jestli by mezitím alespoň sehnala nějakého muže, který by nám s touto logistikou pomohl.

Paní přikývla. Klára odjela.

Já zůstal před schody.

Před budovou, kde se mělo mluvit o tom, jestli jsme dost dobří na to být rodiči, jsem stál jako důkaz, že svět není dost dobrý na to, aby mě vůbec pustil dovnitř.

Po nějaké půl hodině se Klára vrátila s vozíkem. Paní mezitím sehnala muže mezi účastníky školení, tedy budoucími tatínky. Ten nám pomohl s přesunem a my jsme se s velkou pompou dostali na kýženou přípravu k rodičovství.

Přesně takto jsme se toužili uvést.

Dobrý den, jsme ti žadatelé, kteří si dovolili přijít i s tělem.

Školení včetně závěrečných psychotestů jsme nakonec úspěšně absolvovali. Na závěrečném pohovoru s psycholožkou jsme však přece jen dostali dobře míněnou nevyžádanou radu, že by pro nás bylo možná výhodnější, kdyby si Klára žádala sama.

Já mám tedy prý štěstí, že jsem muž. Protože kdybych byl žena s postižením, mé šance na osvojení by se rovnaly téměř nule.

To je taková věta, po které chvíli nevíte, jestli máte poděkovat za informaci, nebo se jít symbolicky pohřbít na nejbližší matriku.

Měl jsem štěstí. To byl ten závěr.

Ne že mám schopnosti. Ne že mám vztah. Ne že mám touhu být tátou. Ne že jsme s Klárou pár, který chce dát domov dítěti, které ho nemá.

Měl jsem štěstí, že jsem postižený muž. Protože postižená žena už by podle této logiky byla příliš velký problém. Tělo, které systém nepustí ani do představy mateřství.

To nejhorší jsme tedy měli za sebou.

Teď už jen několik let čekat, až nějaká úřednice vyhodnotí, že jsme hodni být rodiči.

A mezitím se rozhodně nudit nebudeme…

Hlasujeme pro a zveme na Projezd za přežití
03/06/2026

Hlasujeme pro a zveme na Projezd za přežití

Michal, Anička a Terezka hlasují PRO!!!
Chceme žít normální a naplněný život. Díky osobní asistenci můžeme být spolu doma, jezdit na výlety, pracovat, plánovat budoucnost a dělat obyčejné věci, které jsou pro většinu lidí samozřejmé.❤️
Podpořte důstojný život PRO lidi s postižením: https://hlasujemepro.cz/
Pošlete svou fotografii s PRO na mail [email protected]
Michal Prager - sebeobhájce organizuje spolu s lidmi z Žít po svém 17.6. akci Projezd za přežití, kde můžete svobodný život lidí s postižením podpořit přímo v ulicích města s cílem u Úřad vlády ČR
Má to❤

Fakt samej šílenec tady
31/05/2026

Fakt samej šílenec tady

28/05/2026

17. června na chvíli zpomalíme Prahu.

Protože stát zpomaluje naše životy už roky.

Pro mnoho lidí s postižením není osobní asistence žádný „komfort navíc“. Je to rozdíl mezi životem a přežíváním. Mezi svobodou a izolací. Mezi tím, jestli si člověk vůbec dojde na záchod, dostane se ven nebo může normálně žít mezi ostatními.

Proto vyrážíme do ulic.

🐌 Půjdeme schválně šnečím tempem.
Stejným, jakým vláda řeší situaci lidí odkázaných na péči.

📍 17. 6. 2026 | 16:00
📍 Nová scéna Národního divadla

Přidejte se k nám.
Protože bez asistence není život.

👉 bezasistencenenizivot.cz

Adresa

Na Topolce 1B
Prague
140 00

Upozornění

Buďte informováni jako první: pošleme vám e-mail, když Michal Prager - sebeobhájce zveřejní novinky a akce. Vaši e-mailovou adresu nepoužijeme k žádnému jinému účelu a odběr můžete kdykoli zrušit.

Kontaktovat Společnost

Pošlete zprávu Michal Prager - sebeobhájce:

Odkazy

Sdílet