Taurite - umění integrity

11/09/2026

Na Antariku jsme si nejely jen odpočinout. I když jógy, přírody, relaxace a zatraceně dobrého jídla bylo víc než dost.

V konstelacích jsme šly i do míst, která se běžně schovávají pod zdvořilé „jsem v pohodě“. Něco zabolelo, něco se pohnulo a snad jsme odložily i pár příběhů, které nikdy nebyly naše.

A potom jsme se smály. Hodně.

Protože jít do hloubky neznamená postavit si tam stan a začít v ní bydlet. Je potřeba se také vynořit. Nadechnout se, rozhýbat tělo, dobře se najíst a nechat se podepřít tím, co je krásné, lehké a živé.

Právě to střídání hloubky a lehkosti mělo největší sílu. Chvíli tekly slzy, chvíli jsme se smály tak, že nás bolelo břicho.

Nebylo to jen uhlazené a harmonické. Díkybohu.

Bylo to opravdové. Divoké, výživné a plné života. ❤️

07/09/2026

Alfred Adler byl člověk, který si všimnul něčeho významného.

Za velkou částí naší snahy často nestojí touha růst. Ale strach, že nejsme dost.

A tak se na velké scéně objevuje závod soutěživosti, martýrium srovnávání. Kontrola. A nebezpečný bludiště zavděčování druhým. Pečlivě, vrstvu po vrstvě, vytváříme upravenou verzi sebe sama a někde zatím v meziřádku prahneme po tom, ať ji svět přijme, abychom mohli i my konečně přijmout sama sebe.

Touhle cestou jde pak celá naše autenticita a svoboda do pr*ele.

Adlerovská psychologie nabízí něco mnohem méně (nebo více?) sexy než “staň se nejlepší verzí sebe sama”. Odvahu být NEDOKONALÝ.

Říct nevím.
Chybovat. Selhávat. Mýlit se.
Nebýt nejlepší v místnosti a nehroutit se z toho.
Být odmítnut - a neodmítat kvůli tomu sám sebe.
Nechat druhého zářit, aniž by nás jeho světlo umenšovalo.
Nepotlačovat se.
Dovolit si nebýt pořád emočně uklizený.
Být naštvaný. Smutný. Zraněný. Žárlit. Bát se. Někdy nevědět, co se sebou.
Autenticita není permanentní zen.
Můžeme cítit všechno. A zároveň nést odpovědnost za to, co se svými emocemi uděláme.
Ukázat něco skutečného místo něčeho dokonalého.

Někde tady se pak rodí vlastní pravdivost. A schopnost jí naslouchat.

Ve chvíli, kdy přestaneme vyrábět sami sebe pro oči druhých.

Pokud sama sebe někde po cestě opustím, svět se snadno může proměnit v žebříček. Adler ale viděl psychické zdraví jinde - v sounáležitosti a spolupráci, odvaze přispívat k životu druhých, aniž bychom přitom ztráceli sami sebe.

Být skutečný. Nedokonalý. A přesto patřit k druhým.

29/08/2026

Je to asi rok a půl, co vedu systemickou práci. Ke konstelacím jsem se dostala zprvu jako dost skeptický klient, ale hned po těch prvních jsem byla překvapená silou a efektivitou této práce. Pak jsem několik let docházela na konstelace dle potřeby jako klient, až jsem se nakonec rozhodla nastoupit i do systemického výcviku. To mi dalo hluboké poznání toho, jak v konstelacích číst, jak je vést a jak držet jejich pole hluboké a zároveň jemné a bezpečné.

Při každé systemické práci jsem vlastně sama ve velké pokoře a respektu, jak práce probíhá a co všechno je schopná lidem přinést. Řešila jsem příběhy lidí, kteří zapomněli kousky sebe v rozbitém dětství, příběhy nemocí, únavy, vztahových nespokojeností, vnitřních aspektů, zlomeného mužství či ženství, vnitřních aspektů, vykořeněnosti a mnohé další.

To, co v průběhu konstelací vzniká, je jakési psychodrama, které nabízí člověku odprožít a dokončit příběhy, které v sobě dlouhodobě nese a může v nich zůstávat “zaseklý”. Toto dokončení, uzavření příběhu přináší možnost udělat těčku. Nadechnout se. Začít novou kapitolu s velkým respektem k tomu, co tvořilo všechny ty předešlé. Stejně jako potřebujeme oddělovat nádech a výdech, slova mezi sebou a také oddělovat věty, je pro nás zdravé vložit pomyslné tečky a uzavírat kapitoly svého života, abychom se nadechli pro ty nové. Uzavírání není o zapomenutí, vyškrtnutí, naopak je to o hlubokém uznání celé zkušenosti a všech, kdo v té zkušenosti pro nás figuroval. Její integraci v moudrost, která je pak přítomná v našich dalších krocích - už ale promlouvá klidně, integrovaně a nápomocně, nekřičí a netahá nás zpátky do minulosti, nebo naopak nebrzdí naši budoucnost :)

Srdečně zvu na příští celodenní konstelační práci 26/9/2026 ve studiu Taurite.

11/07/2026

Pod povrchem
*Psychologie každodennosti*

Pomluva: Co se děje v psychice člověka, který pomlouvá?

Pomluva patří k těm jevům, se kterými se setkáváme téměř každý den. Objevuje se v rodinách, na pracovištích, mezi přáteli i na sociálních sítích. Většinou ji vnímáme jako projev špatného charakteru nebo zlomyslnosti. Psychologie se však na podobné situace dívá jinou optikou. Nesnaží se pomluvu omlouvat, ale porozumět jí.

Během psychoterapeutického výcviku mě překvapila jedna zdánlivě jednoduchá věc. Když lidé mluví o druhých, velmi často spíš vyprávějí o sobě.

Naše pozornost totiž není náhodná. Druhé lidi nevnímáme objektivně, ale skrze vlastní zkušenosti, hodnoty, zranění i očekávání. Psychoterapie proto neposlouchá jen obsah příběhu. Naslouchá také tomu, proč byl vyprávěn právě tímto způsobem, proč právě teď a proč právě o tomto člověku.

Carl Gustav Jung popsal, že části osobnosti, které jsme během života odmítli nebo potlačili, z našeho života nemizí. Pokračují v našem nevědomí a často se objevují právě v tom, jak intenzivně reagujeme na druhé lidi. Člověk, o kterém mluvíme, se tak někdy stává projekčním plátnem, na které naše psychika promítá vlastní příběh. A většinou čím méně o příběhu druhého víme, tím větší projekční plátno se nám naskýtá.

Současná psychologie tento pohled doplňuje poznatky o sebehodnotě.

Když symbolicky snížím hodnotu druhého člověka, mohu na okamžik získat pocit, že jsem sám o něco výš. Je to rychlá úleva. Nikoli však skutečná změna. Vnitřní hodnota totiž nevzniká tím, že ji ubereme někomu jinému.

Možná právě proto pomluva není opakem obdivu. Velmi často je jeho neunesenou podobou. Jen málokdy věnujeme tolik psychické energie lidem, kteří jsou nám skutečně lhostejní. Nejvíce nás zaměstnávají ti, kteří se nějakým způsobem dotkli našeho vlastního příběhu. Připomínají nám možnosti, které jsme sami nevyužili, odvahu, kterou jsme si nedovolili, nebo části sebe sama, které jsme se naučili skrývat.

S pomluvou úzce souvisí také potřeba soudit.

Souzení vytváří dojem, že svět lze rozdělit na lepší a horší, správné a nesprávné, úspěšné a neúspěšné. Přináší iluzi jistoty a kontroly. Jenže způsob, jakým zacházíme s druhými lidmi, se postupně stává také způsobem, jakým zacházíme sami se sebou. Čím přísnější je náš pohled na okolí, tím přísnější bývá často i náš vnitřní svět.

Psychické vězení, které jsme postavili pro druhé, se tak nenápadně stává vězením vlastním.

Sociální psychologie ukazuje ještě jeden rozměr tohoto mechanismu. Sdílená kritika vytváří pocit sounáležitosti. Skupina získává společnou identitu prostřednictvím společného objektu odmítání. Je to rychlý způsob, jak zažít blízkost, aniž by bylo potřeba budovat skutečnou důvěru. Takové spojení však bývá křehké. Jakmile zmizí jeden terč, objeví se další.

Možná proto pomluva vypovídá více o psychickém světě člověka, který ji vyslovuje, než o člověku, na kterého míří.

To samozřejmě neznamená, že každá kritika je projekcí nebo že každý, kdo druhého kritizuje, řeší vlastní zranění. Kritika má své místo a někdy je nezbytná. Psychoterapie však nabízí ještě jednu otázku.

**Co se právě odehrává v psychice člověka, který potřebuje o druhém mluvit právě tímto způsobem?**

Někdy totiž porozumění lidské psychice nevede k tomu, že omlouváme chování druhých. Vede k něčemu jinému. Přestáváme si je automaticky vztahovat na sebe.

A tehdy získáváme svobodu. Ne že bychom přestali být terčem cizích soudů, ale protože jim začínáme rozumět. A když rozumíme mechanismům lidské psychiky, přestávají nad námi mít takovou moc.

04/07/2026

04/07/2026

Naše tělo někdy odpovídá na otázky, které jsme si ještě ani nestihli položit.

Někdy stačí nepatrný podnět.

Zvuk. Pohled. Vůně. Něčí hlas.

A tělo se změní dřív, než si toho všimne naše mysl. Dech se zkrátí. Ramena ztuhnou. Pozornost se mimoděk rozhlédne kolem. Všechno se odehraje během několika vteřin.

Je zvláštní, jak moudrý organismus ve skutečnosti je. V okamžiku ohrožení neřeší minulost ani budoucnost. Zajímá ho jediné – zachovat život. Během zlomku sekundy změní srdeční rytmus, napětí svalů i způsob dýchání. Celý člověk se přeskupí do jediné priority: přežít.

Možná právě v tom se skrývá podstata traumatu.

Ne v samotné události, ale ve fyziologii přežití.

Ve způsobu, jakým se nervový systém přizpůsobil tomu, co tehdy nebylo možné unést jinak.

Tyto strategie bývají neuvěřitelně inteligentní. Mnohé z nich nám kdysi pomohly přežít situace, které přesahovaly naše možnosti. Organismus si je zapamatoval, protože fungovaly. Jenže život plyne dál a někdy se stane, že tělo dál používá stejnou mapu, přestože krajina kolem se už dávno změnila.

Pak se člověk může cítit vyčerpaný, aniž by rozuměl proč. Může být stále ve střehu, obtížně odpočívat nebo reagovat intenzivněji, než by sám chtěl. Nejde o selhání vůle. Spíš o pokračování procesu, který kdysi dával hluboký biologický smysl.

Práce s traumatem se proto netýká pouze vzpomínek. Dotýká se celého organismu. Způsobu, jakým dýcháme. Jak vnímáme dotek. Jak rychle se uklidní srdce. Jak naše tělo rozpoznává bezpečí.

V biodynamické kraniosakrální terapii často pozorujeme, že ke změně dochází velmi tiše. Organismus postupně získává novou zkušenost. Zkušenost, že nemusí zůstávat v nepřetržité pohotovosti. Že může spočinout. Že bezpečí nemusí být jen myšlenkou, ale může se stát skutečně prožitou zkušeností. A právě tehdy někdy povoluje napětí, které nebylo možné uvolnit silou ani vůlí.

Možná se tedy někdy nevyplatí ptát, co je s člověkem špatně.

Možná stojí za to položit jinou otázku.

Jak moudře se kdysi jeho organismus naučil chránit život?

03/07/2026

Nevěříme, že změna začíná tlakem.

Nevěříme, že člověk potřebuje být opraven.

Nevěříme, že lidský život lze zjednodušit na několik rychlých rad.

Věříme, že změna začíná porozuměním.

Když lépe rozumíme své psychice, svému tělu i svým vztahům, přestáváme být uvězněni v tom, co jsme dříve nechápali.

Porozumění nepřináší jen informace.

Přináší úlevu.

Dává našim zkušenostem souvislosti.

Pomáhá spojovat to, co se zdálo být roztříštěné.

A právě v tomto spojování vzniká prostor pro skutečnou změnu.

Proto nevytváříme obsah, který staví na strachu.

Nevytváříme falešné jistoty.

Neslibujeme jednoduchá řešení složitých lidských příběhů.

Místo toho vytváříme prostor pro přemýšlení, otázky a hledání souvislostí.

Nechceme lidem říkat, jací jsou.

Chceme jim dát nástroje, aby mohli objevovat, kým jsou.

Nevěříme, že člověk potřebuje mít všechny odpovědi.

Věříme, že potřebuje lépe rozumět sobě.

Protože právě porozumění je prvním krokem ke změně.

02/07/2026

Ve své praxi se stále častěji setkávám s tím, že lidé nepřicházejí jen se svým příběhem. Přicházejí také se svou diagnózou.

„Mám polycystické vaječníky.“
„Trápí mě úzkosti.“
„Byla mi diagnostikována autoimunitní nemoc.“
„Mám panické ataky.“

A velmi často se mě ptají:

„Může za tím být ještě něco víc?“

Moje odpověď zní:

Možná ano. Ale ne ve smyslu hledání jediné příčiny. Spíše ve smyslu hledání souvislostí.

V systemických konstelacích totiž nepracujeme s diagnózou jako s nepřítelem, kterého je potřeba porazit. Nehledáme ani medicínskou příčinu onemocnění – ta patří do rukou lékařů a dalších zdravotnických odborníků.

Ptáme se jinak.

Jaký příběh může tato diagnóza nést?

Ne proto, že by každá nemoc měla svůj jednoznačný symbolický význam. Ale proto, že někdy symptom otevře dveře k tématům, která zůstávala dlouho neviděná.

Například při práci s ženami s adenomyózou nebo endometriózou se někdy v konstelacích objevují obrazy zraněného ženství. Ženy, které nebyly respektovány. Bolest, která nemohla být vyslovena. Potlačená ženská síla. Neoplakané ztráty. Generace žen, které žily více pro druhé než samy pro sebe.

Neznamená to, že právě toto onemocnění způsobilo. Znamená to pouze, že právě tato témata se v příběhu konkrétní ženy ukázala jako důležitá. U jiného člověka se stejnou diagnózou může konstelace otevřít úplně jiný příběh.
A právě to je podstatou této metody. Nepracuje s teorií. Pracuje s člověkem.

Jak je možné, že konstelace něco takového ukážou?

To je otázka, kterou dostávám velmi často.

Systemické konstelace nejsou věštěním ani metodou, která stanovuje diagnózy. Jsou zážitkovou a fenomenologickou metodou, která umožňuje nahlédnout vztahové, rodinné a někdy i nevědomé souvislosti našeho života.

Ve své dnešní podobě čerpají z více psychoterapeutických směrů – ze systemického myšlení, psychodramatu, skupinové dynamiky, fenomenologie, práce s tělem i poznatků o attachmentu a vývojovém traumatu. Využívají také naši schopnost vnímat neverbální informace, vztahy a tělesné prožívání.

Nejde o to „dokázat“, proč nemoc vznikla.

Jde o vytvoření bezpečného prostoru, ve kterém se může objevit nový pohled na vlastní životní příběh. Někdy se ukáže téma, které člověk nosí celý život. Někdy dávno zapomenutá rodinná událost. Neprožitý smutek. A někdy se neukáže žádná souvislost s rodem, ale velmi důležitá část osobního příběhu.

To vše je v pořádku.

Konstelace nejsou o hledání senzace ani univerzálních odpovědí.

Jsou o naslouchání.
O odvaze podívat se na svůj život z jiného úhlu. O možnosti dát místo tomu, co bylo dlouho přehlíženo. Možná se po konstelaci nezmění samotná diagnóza. Ale velmi často se změní vztah člověka k sobě.

A někdy právě tam začíná proces skutečné proměny.

---
Systemické konstelace nenahrazují lékařskou ani psychoterapeutickou péči. Jsou metodou sebepoznání a práce se vztahovými, rodinnými a životními souvislostmi, které mohou být součástí našeho příběhu.

19/06/2026

Co když některé naše problémy nepřetrvávají proto, že jim nerozumíme, ale proto, že jsme je nikdy neměli možnost skutečně prožít?

Psychoterapie dnes ví, že samotný náhled často nestačí. Můžeme rozumět tomu, proč reagujeme určitým způsobem. Můžeme znát svůj příběh, své trauma, své vztahové vzorce. A přesto se ocitáme ve stejných konfliktech, stejných vztazích nebo stejných pocitech bezmoci.

Ne proto, že bychom byli „pokrokově nevyvinutí“.

Ale proto, že lidský nervový systém se nemění pouze skrze porozumění. Mění se skrze zkušenost.

Právě zde se potkávají principy psychodramatu, skupinové psychoterapie, neurobiologie vztahů a systemického myšlení.

Když Jacob Levy Moreno zakládal psychodrama, vycházel z jednoduchého pozorování: některé části lidského příběhu potřebují být nejen vyprávěny, ale také znovu bezpečně prožity. Potřebují dostat prostor k dokončení.

Systemické konstelace pracují podobným způsobem.

Nejsou primárně o hledání viníka. Nejsou ani o odhalování tajemných energií.

Jsou o tom, že se před námi začne zviditelňovat vztahová mapa našeho života.

Loajality, které jsme převzali.
Role, které jsme obsadili.
Pocity, které jsme si spletli s vlastní identitou.
Příběhy, které žijeme, aniž bychom si uvědomovali, že vznikly dávno před námi.

Skupina zde není publikem.

Stává se živou laboratoří lidských vztahů.

Místem, kde lze poprvé zažít něco, co kdysi nebylo možné:
▪️ říct ne,
▪️ projevit vztek,
▪️ přijmout podporu,
▪️ opustit roli zachránce,
▪️ přestat nést odpovědnost za druhé,
▪️ dovolit si být viděn.

Právě tyto zkušenosti mají potenciál měnit hluboko zakořeněné vzorce. Ne proto, že bychom si něco „uvědomili“, ale proto, že náš systém konečně zažije jinou možnost.

Možná proto nejsou konstelace zajímavé otázkou, zda „fungují“.

Mnohem zajímavější otázka je:

Kolik našich životních rozhodnutí dnes děláme svobodně — a kolik z nich je stále odpovědí na příběhy, které jsme nikdy neměli možnost dokončit?

🌿 Systemické konstelace vnímám jako prostor, kde se tyto příběhy mohou začít dopisovat jiným způsobem. Ne skrze teorii. Skrze živou zkušenost.

14/05/2026

Za systemickými konstelacemi nestojí "magie", ale hluboká práce s lidským prožíváním, vztahovou dynamikou a zkušeností bezpečného skupinového prostoru. Ve své podstatě vycházejí z principů psychodramatu, skupinové dynamiky a systemického přístupu k člověku a vztahům.

Jejich kořeny sahají mimo jiné k psychodramatu Jacoba Levy Morena, který pracoval s tím, že člověk potřebuje některé situace nejen pochopit rozumově, ale také je prožít, znovu projít a emočně dokončit v bezpečném a podpůrném prostoru. Právě zkušenost „odehrání“ v terapeutickém rámci umožňuje nervovému systému zpracovat to, co v původní situaci z různých důvodů nebylo možné unést, vyjádřit nebo integrovat.

V systemických konstelacích pracujeme s vztahovou dynamikou – s tím, jak jsme formováni rodinnými systémy, vazbami, loajalitami, traumaty i nevědomými rolemi, které často neseme dál ve svých vztazích a životních vzorcích.

Skupina zde není pouze „publikem“. Vytváří živé dynamické pole, ve kterém se mohou objevit emoce, tělesné reakce, impulzy i hlubší pochopení souvislostí. Díky bezpečnému terapeutickému prostoru může člověk prožít zkušenost, která mu v minulosti chyběla – například možnost být viděn, vyjádřit hranice, dovolit si emoci, zažít podporu nebo dokončit reakci, která musela být kdysi potlačena.

Právě absence této možnosti často vede k tomu, že v určitých životních situacích zůstáváme „zaseknutí“. Ne proto, že bychom byli slabí nebo nechtěli změnu, ale protože část našeho systému stále nedokončila důležitý proces.

Konstelace proto nejsou jen o náhledu. Jsou především o korektivní zkušenosti v bezpečném vztahovém prostoru, kde může dojít k uvolnění, reorganizaci a větší vnitřní integraci člověka.

Srdečně zvu na příští systemickou práci 22/5 ve studiu Taurite.